Vše, co PARADISE LOST ještě s předchůdcem „One Second“ do puntíku vycházelo, se s definitivní platností zhroutilo s následující řadovkou „Host“. Problém však nebyl ani tak na straně kapely, která se znovu o řádný kus posunula do oblastí elektronického rocku, jako spíš v produkci, jíž se nepodařilo vypíchnout stěžejní místa nahrávky a více diferencovat jednotlivé skladby, a stejně tak v logické nepřipravenosti většiny fanoušků na takto velký stylový skok. Samotné skladby, byť na „Host“ opravdu nebylo tolik vyložených trháků, jak by se dalo předpokládat při dalším posunu kapely směrem k stylu DEPECHE MODE a elektro-rockové platformě (na „One Second“ bylo více želízek), působily velmi moderně, futuristicky a nesly se převážně v pomalých až středních tempech. To sebou neslo nutné riziko jejich splynutí.

Takže ještě jednou: „Host“ opanovaly experimenty s umělými nebo upravovanými kytarovými zvuky stejně jako simulace smyčcových orchestrů. Problém alba však osobně nevidím v jeho stylové koncepci ani kvalitě samotných skladeb (protože kapela znovu posunula svojí tvorbu směrem do oblasti písničkovější hudby, byť tentokrát šlo o songy stojící na elektronických základech), ale v tom, že většina z nich se sobě vzájemně podobala, a když k tomu ještě připočítáme velmi chladný elektro-sound, mimochodem zde vycizelovaný do úplných detailů, pak nám tohle album nutně muselo bojovat s posluchačovou pozorností.

Přestože Greg Mackintosh obhajoval album jako velmi kytarové (jeho nástroj byl mnohokrát prohnán různými krabičkami a klávesovými efekty), nemůžu si pomoci, ale ve výsledku se tento modravý festival futuristických zvuků změnil v jednolitý padesátiminutový soundtrack, který by mohl doprovázet odbavovací procedury pasažérů u startů nejrůznějších letadel, a později snad i raketoplánů pro bohaté. Přesto zde ale mám některé skladby opravdu rád, hned třeba třetí „In All Honesty“, fascinující namakanou rytmikou, ale i silně pošmournou zpěvovou linkou, takže ji ve výsledku řadím k nejpovedenějším skladbám PARADISE LOST vůbec. Stejně tak singly „So Much Is Lost“ a „Permanent Solution“ patří na desce k tomu lepšímu.

Nick Holmes zpívá čistě jako nikdy dříve a kapela se dotýká oblastí, o kterých by se pět let nazpět neodvažovala ani uvažovat. Skladby se dobře poslouchají a plynou, ale ve výsledku není jejich dopad zdaleka tak silný, jako u předchozích tří až čtyř řadovek Ztracenců. Přesto i na sklonku milénia patřila této britské kapele má velká poklona za neustávající chuť zkoušet stále nové věci. Co na tom, že to s experimenty tak trochu přetáhli? „Host“ je zkrátka dobré a velmi nadčasové album, bohužel má i své stinné stránky (viz. zápory zmíněné v odstavcích výše).

P.S. Všimli jste si vůbec tenkrát (např. na fotkách nebo v klipech z té doby), že Nick Holmes těsně před albem „Host“ absolvoval plastickou operaci nosu?